Krevní testy stanovují počet červených krvinek, bílých krvinek a destiček a poměr mezi nimi.

stanovení koncentrace M-proteinu (paraprototeinu)

Tato bílkovina je přítomna v séru a/nebo moči 98 % pacientů s mnohočetným myelomem; identifikace a stanovení množství v krvi nebo moči jsou nezbytné pro diagnózu a hodnocení léčebného procesu.

Množství M-proteinu (monoklonálního imunoglobulinu) v krvi souvisí s aktivitou choroby. Koncentrace monoklonálního imunoglobulinu v krvi a v moči se proto pravidelně monitoruje elektroforézou a dle jejího vývoje se u nemocného usuzuje na zvyšování či snižování aktivity onemocnění.

Imunoelektroforéza: Laboratorní test, při kterém jsou molekuly bílkovin v séru separovány (tříděny) podle jejich velikosti a elektrického náboje. U nemocných s myelomem elektroforéza umožňuje změřit množství M-proteinu v krvi. Elektroforéza se používá jak při stanovení diagnózy, tak i při kontrole nemoci.

Imunofixace: Imunologický test moči nebo krve, který se používá k určení typu bílkoviny. U nemocných s myelomem tento test umožňuje lékařům určit typ M-proteinu (bílkovina tvořená myelomovými buňkami), např. IgG, IgA, kappa nebo lambda.

Progrese onemocnění je monitorována sledováním koncentrace bílkovin s těžkým a lehkým řetězcem v moči. 24hodinový test bílkovin v moči umožňuje přesná měření. V posledních letech lékaři tento test používají čím dál méně.

Stanovení hodnot volných lehkých řetězců (kappa a lambda) imunoglobulinů v séru pomáhá při diagnostice a hodnocení dynamiky onemocnění/odpovědi na léčbu.

U pacientů s mnohočetným myelomem může být procento nádorových plazmatických buněk v kostní dřeni mezi 10 až 100 %.

Klíčovým vyšetřením pro diagnózu mnohočetného myelomu je vyšetření kostní dřeně. Toto vyšetření je rozhodující pro stanovení možných genetických změn v nemocných buňkách. Genetické vyšetření poskytne Vašemu lékaři důležité informace o typu onemocnění a podle toho může být naplánována léčba.

Vzorek kostní dřeně k cytologickému vyšetření i dalším vyšetřením je možné získat punkcí a následným nasátím z hrudní kosti (sternum) nebo lopaty kosti kyčelní. Jako první krok se provádí místní anestezie (znecitlivění) a pak následuje vlastní odběr (punkce) speciální jehlou.

Mnohem více informací než punkcí se získá po provedení takzvané trepanobiopsie z lopaty kosti kyčelní. Tento druh odběru umožní nejen nasát buňky z kostní dřeně a rozetřít je na sklíčko k mikroskopickému hodnocení, ale umožní odebrat i tenký váleček kostní dřeně, v němž je možno podstatně přesněji stanovit počet plazmocytů. Trepanobiopsie lopaty kosti kyčelní se provádí většinou jen po místním znecitlivění, v tomto případě je možné její ambulantní provedení.

Mnohočetný myelom může vyvolat poškození kostí, a proto by měla být provedena vyšetření kostí (zobrazovacími technikami), která jsou zcela bezbolestná. Tato vyšetření jsou nezbytná pro plánování způsobu léčby a později pro monitorování progrese onemocnění.

Celkové vyšetření skeletu se provádí s cílem stanovit, zda se v kostech vyskytují osteolytická ložiska typická pro toto onemocnění. Tmavé oblasti na rentgenovém snímku ukazují na oblast kosti postiženou onemocněním (osteolytické změny kostí, patologické zlomeniny kostí, zhroucení obratlů). Tato diagnostická metoda bohužel ukazuje již vzniklé poškození kostí.

CT: Počítačová tomografie zobrazí kostní strukturu podstatně přesněji než rentgenový snímek. Metodou CT je ale možné zobrazit menší část skeletu, než je tomu při běžných rentgenových snímcích. Proto se CT používá jen jako doplněk pro cílené objasnění nejasných nálezů na rentgenových snímcích. Pomocí CT lze velmi dobře zobrazit obratle a zjistit případnou expanzi myelomových hmot do páteřního kanálu.
MR: Magnetická rezonance je nejcitlivější a nejpřesnější metodou pro znázornění rozsahu infiltrace kostí myelomem. Díky této metodě mohou lékaři vidět přesně ložiska mnohočetného myelomu jak v kosti, tak i mimo kost. Nevýhodou je delší doba vyšetřování.